Kytarový tón nelze posuzovat pouze jako samostatnou veličinu. Neoddělitelně
k němu patří tvůrčí fantazie, feeling, vkus a podobně. Proto muzikanti,
kteří nejvíce ovlivnili vývoj kytarové hry, byli též zpravidla skvělými
skladateli a producenty. Osobou o níž můžeme mluvit v tomto smyslu pouze
v superlativech je mimořádně nadaný a osobitý MARK KNOPFLER.
Krásný, čistý "stratocasterovský" zvuk, nádherné melodické linky, obrovská dynamika a cit patří k největším Knopflerovým přednostem. Jeho styl hraní na kytaru je tak výjimečný, že ho okamžitě identifikujete podle prvních tónů. Typická je pro něj technika pravé ruky. Nepoužívá trsátko (ani palcové, či prstová trsátka), hraje prstovou technikou nejčastěji užívanou v country a rockabilly. Pravidelně střídá úhoz palcem, ukazováčkem, palcem, prostředníčkem (p, i, p, m) tak, že palec hraje vždy na doby. Zbývajícími dvěma prsty se opírá o tělo kytary a tato "kotva" mu pomáhá k větší stabilitě a jistotě při hraní. Přímý kontakt prstů se strunami umožňuje lepší kontrolu nad tónem a lze tedy i mnohem citlivěji měnit zvukové barvy. Tento způsob hraní však vyžaduje použití opravdu kvalitních nástrojů. Prstový atak je mnohem jemnější než úhoz trsátkem, potřebujete tedy citlivé snímače a dobrý aparát.
Mark Knopfler měl odjakživa rád Straty. Prvního Fendera Stratocastera si ale koupil až později, a tak ho to vzalo, že naskládal materiál na budoucí první desku kapely Dire Straits. Je to Strat pravděpodobně z počátku šedesátých let s palisandrovým hmatníkem a tělem refinišovaným (nově povrchově upraveným) červenou barvou. Od té doby se lecos změnilo. Na vrcholu kariéry Dire Straits, při práci na albu On Every Street a na následném turné, Knopfler používal asi 13 kytar. Z nich pouze jediná byla Fender. (Bílý Stratocaster s palisandrovým hmatníkem.) Od konce sedmdesátých let M.K. s oblibou hraje na kopie Stratů a Telecasterů od firmy Schecter (většinou v oblíbené červené barvě a osazené snímači Seymour Duncan Vintage Stratocaster). Opravdovou láskou se mu koncem osmdesátých let staly kytary Pensa-Suhr. Jsou to nádherné nástroje stavěné na zakázku mistrem Rudi Pensou, konstrukčně vycházející ze Stratů, ale vyráběné z dražších druhů dřev (nejrůznější modely "fládrovaných" javorů). Oproti klasickému Stratu mají tyto kytary vyklenutou přední desku, aktivní EMG snímače (2xSC a u kobylky 1xHB, nebo 3xSC) a většinou Floyd Rose tremolo se zámky nebo dokonce systém pevné kobylky z Les Paula (nástroje užité na sólovém projektu Golden Heart). Tyto kytary mají podobně průzračný a brilantní zvuk jako Straty, ale přitom znějí šířeji a masivněji. Mark Knopfler vždy rád hrál též na Gibson Les Paul. Má na něm upravené zapojení snímačů, aby je mohl pomocí push-pull knoflíků přefázovat (Známý zvuk kupříkladu z Money For Nothing, nebo Brothers In Arms). Krásnou skladbu Fade To Black z alba On Every Street nahrával na starého `53 Gibsona Super 400 s Alnico snímači.
Celým životem provází Knopflera prastará rezonátorová steel kytara (dobro) `36 National Resophonic, kterou ladí do akordu a hraje na ní takové lahůdky jako jsou Water Of Love, nebo Romeo And Juliet. Mezi oblíbené nástroje patří ještě akustiky vyrobené Stevem Phillipsem a španěla Ramirez classical (Private Investigations). Na své kytary Knopfler většinou natahuje struny o tvrdosti .009 - .042. Výjimkou je Gibson Super 400, na nějž dává sady nástroje s otevřeným laděním, kde preferuje .010 - .046. Nationala potahuje strunami extra-light bronze a ozvučuje ho snímačem L.R. Baggs Transducer. Značku strun změnil, v době On Every Street, to byly D`Addario, předtím Dean Markley.
Knopfler vždy vyhledával masivnější, ale příjemný zvuk. Podle toho volil i typy aparátů. Při skládání muziky má nejraději Strata zapojeného do Fender Vibroluxu. Ale na pódiu vzhledem k rozdílnosti používaných kytar musí volit složitější systém. Z hlediště toho moc vidět není. Pouze volume a wah-wah pedál, skromný midi foot-controller, a v pozadí se spíše dají jen tušit nenápadné Marshall 4x12" cabinety. Srdce aparátu (zesilovače a efektový rack) je umístěné v zákulisí. Na turné On Every Street v roce 1992 vypadala Knopflerova sestava asi takto: Dvě navzájem propojené 100W hlavy Soldano, které "pumpují" zvuk do dvou 4x12" Marshall cabinetů naládovaných Electro-Voice reproduktory. Soldano zesilovače mu upravil známý britský odborník na rackové systémy Pete Cornish tak, že elektronicky oddělil sekce předzesilovačů a koncových zesilovačů.
Knopfler mění kytary na každou písničku a pokaždé potřebuje změnit i nastavení předzesilovače, takže jeho kytarový technik Ron Eve vždy během jedné skladby nastaví korekce na příští "kousek" a pak pouze přepne například z hlavy A na hlavu B. Z předzesilovače (A nebo B) jde mono signál do racku, kde je obohacen o stereo efekty, a již ve stereo formě odchází do koncových zesilovačů (každý kanál zvlášť - do A a do B). Odtud pak směřuje do cabinetů umístěných na pódiu. Slušný! V poslední době Knopfler propaguje comba Crate VC5212. Na pódiu je nejspíš on sám nepoužívá, ale hrají na ně doprovodní kytaristé. Jestli na ně nahrává ve studiu, zůstává obchodním tajemstvím, ale fakt je, že jsou to povedené aparáty s pěkným zvukem.
Co se týče efektů, stálicemi pravděpodobně zůstávají pouze Knopflerův oblíbený Ernie Ball Volume Pedal(s jehož pomocí vytváří jakoby pedal-steel kytarový swell efekt) Cry Baby wah a T.C. Electronic 2290 delay. Ostatní efektová zařízení Knopfler mění nejspíš podle své aktuální potřeby a nabídky firem. Jeho rack z roku 1992 obsahoval kromě T.C. Electronic delaye ještě Alesis Quadraverb, Boss CE300 Super-Chorus a Zoom 9010.
Mark Knopfler je výjimečnou postavou světové hudební scény. Na rozdíl od mnoha "živočichů" je vzdělaným, inteligentním a vyrovnaným člověkem uskutečňujícím postupně a s velkou houževnatostí své cíle. Vždy kladl vysoké požadavky na sebe i na své okolí. Také asi proto věnoval velkou péči výběru nástrojů a nejrůznějšího hudebního zařízení. Jeho sestavy aparátů nebývaly ani tak moc vintage, zato vysoce sofistikované a citlivě používané. Stejně jako při psaní, aranžování, nahrávání a později i produkování své hudby, tak i při výběru nástrojů kladl důraz na cíl a ne na prostředky. Ale on sám dobře ví, v čem tkví jeho síla. Na otázku, jestli je šťastný, odpověděl, že velice, a že je vděčný za úspěch, kterého dosáhl. Pouze by se rád ještě trochu více naučil hrát na kytaru.
Miroslav Linhart
Krásný, čistý "stratocasterovský" zvuk, nádherné melodické linky, obrovská dynamika a cit patří k největším Knopflerovým přednostem. Jeho styl hraní na kytaru je tak výjimečný, že ho okamžitě identifikujete podle prvních tónů. Typická je pro něj technika pravé ruky. Nepoužívá trsátko (ani palcové, či prstová trsátka), hraje prstovou technikou nejčastěji užívanou v country a rockabilly. Pravidelně střídá úhoz palcem, ukazováčkem, palcem, prostředníčkem (p, i, p, m) tak, že palec hraje vždy na doby. Zbývajícími dvěma prsty se opírá o tělo kytary a tato "kotva" mu pomáhá k větší stabilitě a jistotě při hraní. Přímý kontakt prstů se strunami umožňuje lepší kontrolu nad tónem a lze tedy i mnohem citlivěji měnit zvukové barvy. Tento způsob hraní však vyžaduje použití opravdu kvalitních nástrojů. Prstový atak je mnohem jemnější než úhoz trsátkem, potřebujete tedy citlivé snímače a dobrý aparát.
Mark Knopfler měl odjakživa rád Straty. Prvního Fendera Stratocastera si ale koupil až později, a tak ho to vzalo, že naskládal materiál na budoucí první desku kapely Dire Straits. Je to Strat pravděpodobně z počátku šedesátých let s palisandrovým hmatníkem a tělem refinišovaným (nově povrchově upraveným) červenou barvou. Od té doby se lecos změnilo. Na vrcholu kariéry Dire Straits, při práci na albu On Every Street a na následném turné, Knopfler používal asi 13 kytar. Z nich pouze jediná byla Fender. (Bílý Stratocaster s palisandrovým hmatníkem.) Od konce sedmdesátých let M.K. s oblibou hraje na kopie Stratů a Telecasterů od firmy Schecter (většinou v oblíbené červené barvě a osazené snímači Seymour Duncan Vintage Stratocaster). Opravdovou láskou se mu koncem osmdesátých let staly kytary Pensa-Suhr. Jsou to nádherné nástroje stavěné na zakázku mistrem Rudi Pensou, konstrukčně vycházející ze Stratů, ale vyráběné z dražších druhů dřev (nejrůznější modely "fládrovaných" javorů). Oproti klasickému Stratu mají tyto kytary vyklenutou přední desku, aktivní EMG snímače (2xSC a u kobylky 1xHB, nebo 3xSC) a většinou Floyd Rose tremolo se zámky nebo dokonce systém pevné kobylky z Les Paula (nástroje užité na sólovém projektu Golden Heart). Tyto kytary mají podobně průzračný a brilantní zvuk jako Straty, ale přitom znějí šířeji a masivněji. Mark Knopfler vždy rád hrál též na Gibson Les Paul. Má na něm upravené zapojení snímačů, aby je mohl pomocí push-pull knoflíků přefázovat (Známý zvuk kupříkladu z Money For Nothing, nebo Brothers In Arms). Krásnou skladbu Fade To Black z alba On Every Street nahrával na starého `53 Gibsona Super 400 s Alnico snímači.
Celým životem provází Knopflera prastará rezonátorová steel kytara (dobro) `36 National Resophonic, kterou ladí do akordu a hraje na ní takové lahůdky jako jsou Water Of Love, nebo Romeo And Juliet. Mezi oblíbené nástroje patří ještě akustiky vyrobené Stevem Phillipsem a španěla Ramirez classical (Private Investigations). Na své kytary Knopfler většinou natahuje struny o tvrdosti .009 - .042. Výjimkou je Gibson Super 400, na nějž dává sady nástroje s otevřeným laděním, kde preferuje .010 - .046. Nationala potahuje strunami extra-light bronze a ozvučuje ho snímačem L.R. Baggs Transducer. Značku strun změnil, v době On Every Street, to byly D`Addario, předtím Dean Markley.
Knopfler vždy vyhledával masivnější, ale příjemný zvuk. Podle toho volil i typy aparátů. Při skládání muziky má nejraději Strata zapojeného do Fender Vibroluxu. Ale na pódiu vzhledem k rozdílnosti používaných kytar musí volit složitější systém. Z hlediště toho moc vidět není. Pouze volume a wah-wah pedál, skromný midi foot-controller, a v pozadí se spíše dají jen tušit nenápadné Marshall 4x12" cabinety. Srdce aparátu (zesilovače a efektový rack) je umístěné v zákulisí. Na turné On Every Street v roce 1992 vypadala Knopflerova sestava asi takto: Dvě navzájem propojené 100W hlavy Soldano, které "pumpují" zvuk do dvou 4x12" Marshall cabinetů naládovaných Electro-Voice reproduktory. Soldano zesilovače mu upravil známý britský odborník na rackové systémy Pete Cornish tak, že elektronicky oddělil sekce předzesilovačů a koncových zesilovačů.
Knopfler mění kytary na každou písničku a pokaždé potřebuje změnit i nastavení předzesilovače, takže jeho kytarový technik Ron Eve vždy během jedné skladby nastaví korekce na příští "kousek" a pak pouze přepne například z hlavy A na hlavu B. Z předzesilovače (A nebo B) jde mono signál do racku, kde je obohacen o stereo efekty, a již ve stereo formě odchází do koncových zesilovačů (každý kanál zvlášť - do A a do B). Odtud pak směřuje do cabinetů umístěných na pódiu. Slušný! V poslední době Knopfler propaguje comba Crate VC5212. Na pódiu je nejspíš on sám nepoužívá, ale hrají na ně doprovodní kytaristé. Jestli na ně nahrává ve studiu, zůstává obchodním tajemstvím, ale fakt je, že jsou to povedené aparáty s pěkným zvukem.
Co se týče efektů, stálicemi pravděpodobně zůstávají pouze Knopflerův oblíbený Ernie Ball Volume Pedal(s jehož pomocí vytváří jakoby pedal-steel kytarový swell efekt) Cry Baby wah a T.C. Electronic 2290 delay. Ostatní efektová zařízení Knopfler mění nejspíš podle své aktuální potřeby a nabídky firem. Jeho rack z roku 1992 obsahoval kromě T.C. Electronic delaye ještě Alesis Quadraverb, Boss CE300 Super-Chorus a Zoom 9010.
Mark Knopfler je výjimečnou postavou světové hudební scény. Na rozdíl od mnoha "živočichů" je vzdělaným, inteligentním a vyrovnaným člověkem uskutečňujícím postupně a s velkou houževnatostí své cíle. Vždy kladl vysoké požadavky na sebe i na své okolí. Také asi proto věnoval velkou péči výběru nástrojů a nejrůznějšího hudebního zařízení. Jeho sestavy aparátů nebývaly ani tak moc vintage, zato vysoce sofistikované a citlivě používané. Stejně jako při psaní, aranžování, nahrávání a později i produkování své hudby, tak i při výběru nástrojů kladl důraz na cíl a ne na prostředky. Ale on sám dobře ví, v čem tkví jeho síla. Na otázku, jestli je šťastný, odpověděl, že velice, a že je vděčný za úspěch, kterého dosáhl. Pouze by se rád ještě trochu více naučil hrát na kytaru.
Miroslav Linhart